Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.
Knížku mi doporučila kamarádka a kupodivu jsem na ni sám předtím vůbec nenarazil (na knížku, ne na kamarádku😊). Jméno autorky mi také nic neříkalo. A tak jsem se ničím neovlivněn začetl.
Rozhodně se nedá říct, že by mě četbou táhnul nějaký našlapaný děj. Vyprávění tvoří každodenní příhody a hlavně postřehy hlavní hrdinky Ady Sabové. Ta pracuje v takovém zvláštním Ústavu mezioborových studií člověka v Praze. A tam se pohybuje podobně lehce vyšinutých figurek jako je Ada víc. Ale ona je vyšinutá takovým celkem zajímavým směrem a její postřehy a úvahy pro mě byly na celé knize to nejzajímavější.
Ono se nedá říct, že by kniha vůbec žádný děj neměla. Ale namísto lineárního příběhu tady z každodenních příhod a úvah hlavní postavy skládáme pucle, které mě, nakonec už složené, docela příjemně překvapilo.
Je zajímavé, kolik úvah se mnou, jak se dnes módně říká, rezonovalo. Dokonce se mi objevila i jedna synchronicita – nebo alespoň velká náhoda. Poslouchal jsem podcast o literatuře Kverulanti a ten byl celý věnovaný české spisovatelce Daniele Hodrové, o které jsem nikdy předtím neslyšel.
No a při čtení Teorie podivnosti asi o dva dny později se tam její jméno objevilo.
V teorii podivnosti se objeví i zmínka o knize Nové poselství z Prahy. Ta ke mně v popřevratových letech doputovala a musím říct, že mě zaujala. Už třeba tím, že na ní nebylo uvedeno jméno autora nebo autorů. A bylo to takové nábožensko-filozofické poselství, pokud si dobře vzpomínám.
Stejná knížka se dostane někde v antikvariátu do ruky i hlavní hrdince knížky.
Za mě tedy – i když v knížce nebyla nějaká strhující zápletka, líbilo se mi to. Skvělé byly Adyny úvahy a pohled na svět. Přemýšlel jsem nad tím, jak moc je spisovatelka Horáková podobná Adyně, protože napsat celou knihu takhle zajímavých úvah bez toho, že tím žijete, by byl krajně náročný úkol.
Knížku jsem na goodreads.com ohodnotil čtyřmi hvězdičkami z pěti.