Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.
Kdo nezná, lze řadit podle různých kritérií – data přidání, počtu hvězdiček, které jsem tomu dal atd….
Petr Stančík je pro mě takové trochu zjevení na české literární scéně.
A sice v tom smyslu, že někteří spisovatelé těžko hledají inspiraci a jejich fantazie se drží až moc při zemi. Petr Stančík má opačný problém.
Někdy svoji fantazii a vypravěčství neukočíruje.
Nápady rozhazuje plnými hrstmi, ale někdy se mu to rozjede.
To byl třeba případ Mlýnu na mumie. Neskutečné nápady a vtípky, fantazie, super. Ale tak někde ve dvou třetinách se příběh utrhnul ze řetězu.
Lépe zvládnutá mi přišla jeho knížka Pérák. Tady byl daný jasný tvar a Stančík neuletěl.
Sice nebyl příběh až tak prošpikovaný nápady jako Mlýn na mumie, ale mě to vyhovovalo víc.
A jak to je s Pravomilem?
Stančík se nechal inspirovat skutečnou postavou Pravomila Raichla.
Je ale jasné, že se v Pravomilovi nedržel jen ověřených faktů.
Stančík si vzal hrubou kostru Pravomilova života a do ní vložil orgány, přidělal na ni svaly a šlachy podle sebe.
A tady se dostáváme k jádru pudla.
Pokud vám nevadí, že nečtete ten skutečný, ale fantazií okořeněný a dotvořený příběh, pak je velká šance, že se vám bude knížka líbit.
Já jsem s tím měl trochu problém. V některých místech bylo jasné, že jde o fabulaci, někde ne.
A mně se nechtělo si někde ověřovat fakta.
Nechal jsem se tedy dějem omývat bez toho, že bych vyhodnocoval, jestli se tahle událost opravdu stala.
Ve střední části mi knížka připadla i trochu nudnější.
Oceňuji skvělý košatý jazyk, on prostě umí psát.
Ale za mě tomu něco chybělo a něco zase přebývalo.
Malý spoiler – iritovalo mě třeba to, že se Pravomilovy příběhy dozvídáme z jeho deníku.
Už ale tahle premisa je nesmyslná – ten deník by musel být velký jak kniha a při těch jeho eskapádách, zatčeních, vězeních a v bojích by takový deník s sebou určitě nevláčel.
A ve vězení by ho nemohl mít ani náhodou.