Na instagramu najdete moje básničky tady
V prvním příspěvku jsme se podívali na šedá socialistická sídliště a na to, jak jsem na Instagram zapomněl a nijak mi nechyběl.
Proč jsem teda proboha na ten Instagram zase lezl?
Kamarád slavil kulatiny a já jsem v honbě za originálním dárkem napsal ze srandy takovou mikro-knížku s krátkými básničkami. Nazval jsem ji Mikrob a snění (nebo taky Mikrobásnění, to podle toho, jak to člověk čte) a vlastním nákladem jsem ji vydal.
Graficky ji zpracoval, vytisknul a svázal Vojta, za což mu ještě jednou děkuju (samozřejmě jsem mu poděkoval i penězi). Ilustrace dělala kamarádka (ta to dělala obětavě za pár výtisků). Udělali jsme 30 kousků.
Co bylo ale důležité, několik lidí mi po přečtení, a snad nejen ze zdvořilosti (teď už to je jedno ), říkalo, že se jim to líbilo. Ti, kterým se to nelíbilo, neříkali nic.
A tak mě napadlo, když už mám jen samé pozitivní ohlasy 🙂 , že by třeba nebylo špatné posunout tuhle, pro mě do té doby naprosto okrajovou věc, někam dál. Dál, dál. Ale kam?
První nápad byl slam poetry. Pouštěl jsem si populární slamaře (upřímně, nebyl jsem z toho nijak zvlášť odvařený, ale možná by je člověk musel vidět live), sám sebe jsem si v té roli nedokázal představit. A to roli není myšleno nijak přeneseně. Kdo to nezná – je to takový mix básnění a divadla – tedy, asi nic pro mě. I když nikdy neříkej nikdy.
U slamu se mi trochu protiví i to soupeření, i když je to asi myšleno v dobrém a trochu jako legrace. Boj o první místo mi sedí spíš ke sportu než k básním. Ale nic proti – ať si někdo básní o první místo na mistrovství světa.
A pak jsem si vzpomněl, že jsem kdesi četl o instapoezii.
Na ni se podíváme v dalším příspěvku