Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.
Potřebuju trochu namotivovat.
Je pravděpodobné, že se budu časem pokoušet otočit kormidlem své „kariéry“. A tak se snažím nabrat nějakou moudrost, optimismus a energii.
Proč si tedy nedojít pro rady k někomu, kdo mluvil se stovkami nebo možná tisíci lidmi, kterým se podařilo uspět?
Tak jsem tedy zašel za Jackem Cenfieldem – tedy, do mojí čtečky putovala jeho knížka o principech úspěchu.
Ponechme stranou samotné slovo „úspěch“, pod kterým si asi každý představíme něco trochu jiného a přijměme, že se jedná o finanční nebo pracovní úspěch, a nebo o kombinaci obojího, tak, jak to předpokládá tahle kniha.
U motivačních knížek a třeba u duchovních knížek je problém s jejich hodnocením.
Asi nás úplně nezajímá jazyková stránka– tedy spisovatelská úroveň autora, ale spíše obsah knihy, tedy to, co nám zprostředkovává.
A tady je taky důležité, na jaké úrovni se nachází čtenář a co v knize hledá.
Já jsem hledal rady ohledně vnitřního nastavení.
Uvědomil jsem si totiž, že se na případnou změnu v mojí kariéře dívám už předem jako na něco, co mi spíš uškodí. A to je špatný postoj a od knihy jsem si sliboval, že se naučím to v hlavě přepnout.
Pěkně byly vysbírány a vydestilovány věci, které dělá většina lidí, kteří uspěli.
Líbila se mi i praktická duševní cvičení, aby si člověk uvědomil svoji sílu a získal sebevědomí.
Mezi pozitiva určitě řadím i to, že se autor nebál témat hraničících někdy možná s ezoterikou, vírou a snad i s náboženstvím. I kdyby to byl jen obal pro duchovní cvičení.
Knížka je ale psaná na můj vkus až příliš takovým tím americkým stylem. Je v ní jmenována spousta „úspěšných“ lidí, o kterých jsem nikdy neslyšel. Nijak mě neohromují jejich vydělané miliony a drahá auta. Ale to není důležité. Beru to jako příklady a pro někoho možná motivaci.
Cenfield občas doporučuje i nějaké organizace, které nám mohou pomoci. Ale myslím, že valná většina z nich je relevantní také jen pro Ameriku.
U některých rad mi připadaly směšné některé aspekty. Dám příklad. Autor třeba radí, abychom si něco napsali na kartičky. U nich uvádí přesné rozměry třeba 12 x 7 cm. Jako kdyby nebylo jedno, jestli je kartička o kus delší nebo kratší.
Co mi ale po čase už hodně vadilo, bylo jeho neustálé opakování názvu jeho první knížky Slepičí polévka pro duši. Nic proti sebeprezentaci, ale tady to bylo pro mě v neúnosné míře. Sice to dával jako příklad, jak na knížce pracoval nebo jak ji propagoval, ale co je moc, to je moc.
Když to shrnu. I když mě spousta věcí neoslovila, určitá část, asi tak třetina z knížky byla přesně o tom, co jsem hledal.
A nebylo to jen plané teoretizování, ale i praktická cvičení.
Když jsem se tedy probral hlušinou, nalezl jsem pro mě cenné rady (samozřejmě nevím, jestli budou fungovat a záleží to teď na mně).
Dal jsem tomu 4 hvězdy z 5