Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.
Jak se asi žije v KLDR, v té zemi Kimů a komunismu bez lidské tváře?
Je to tam opravdu tak šílené, nebo jsme obětí propagandy, a tak zlé to tam není?
O té zemi jsem toho moc nevěděl, a tak jsem se pokusil si o ní něco přečíst. (Kdysi jsem viděl film o KLDR na Jednom světě, ale ten mi život místních lidí moc nepřiblížil).
Zatím jsem si přečetl nebo spíše poslechl, dvě audioknihy – Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálníkové a potom ještě Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea od Barbara Demick, která, jak jsem se později dozvěděl, vyšla i česky jako Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji.
Svědectví o životě v KLDR – Nina Špitálníková
Na tuhle knížku jsem měl už dlouho spadeno, hodně jsem o ní slyšel. Z určitých důvodů si nepůjčuju knížky v knihovně a snažím se nekupovat si moc papírové knížky.
Svědectví o životě v KLDR jsem našel jen v papírové formě – e-book bohužel není. Až nedávno jsem si v
šiml, že existuje i audioverze, takže jsem si ji hned koupil.
(Později jsem se dozvěděl, že audiokniha vyhrála cenu Audiokniha roku 2021 – nijak jsem si to neověřoval. Upřímně – mě to namluvení ničím tak výjimečné nepřipadlo, spíš naopak, ale to bych nerad hodnotil).
Samozřejmě, určité povědomí o té zemi jsem měl, ale mnohem cenější než nějaké encyklopedické informace, jsou svědectví lidí, kteří tam strávili část života.
V knize Život v KLDR je 7 rozhovorů koreanistky Niny Špitálníkové s lidmi, kterým se podařilo ze země utéct.
Z pochopitelných důvodů změnila autorka respondentům jména a ani se moc nedozvíme, jak se jim útěk podařil. Mohla by tím ohrozit spřízněné lidi, kteří v KLDR zůstali.
(V knize Nothing to EnvyOrdinary: Lives in North Korea je to jinak. Tam jsou poměrně detailně popsány i útěky a další život uprchlíků ve svobodném světě).
Než jsem audioknížku začal poslouchat, přečetl jsem si nějaké recenze. Někteří lidé se rozčilovali nad postoji respondentky v posledním rozhovoru. Mám dojem, že i Nina Špitálníková si nebyla jistá, jestli do knihy poslední rozhovor zařadit.
Byla to stará paní, která sice z KLDR utekla, ale stále fanaticky chválí tamní život – spíše tedy dobu za Kim Čong-ila.
Můj názor: mě byla ta ženská sice protivná a asi zůstala i fanatická, ale zas tak šílené mi to nepřišlo. Navíc, po pozdějším přečtení knížky Nothing to Envy jsem pochopil, že ti lidé po vzniku KLDR byli nebo dokonce doteď jsou opravdu přesvědčeni o tom, jak dobré to tam je a nebo bylo – a ono to tam bylo zpočátku opravdu lepší než ve většině sousedních zemí. Kim Čong-ila lidé skutečně milovali a ona prostě žila v té době, v té době prožila své mládí. Ale jinak samozřejmě souhlasím, že měla hodně vymytou hlavu.
Hned po poslechu knížky Niny Špitáníkové jsem se pustil do knížky Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea od Barbary Demick, která se pojednává o stejném tématu. Základem knihy jsou také příběhy utečenců z KLDR, se kterými se autorka sešla. Nejedná se ale o rozhovory tak jako u Špitálníkové. Tady se postupuje trochu jinak.
Příběhy uprchlíků prožíváme spolu s nimi v určitých epochách. Nejedná se tedy o formu rozhovoru. Autorka také jen nepopisuje jejich osudy, ale příběhy jsou podbarveny vysvětlováním historických událostí a reálií v KLDR, a s KLDR spojenými.
Oproti knížce od NŠ je i popsáno, jak se utečencům podařilo dostat za hranice. Když jsem se zamýšlel nad tím, jestli se autorka nebojí o osud třeba příbuzných, kteří v KLDR zůstali, uvědomil jsem si, že většina z utečenců buď už nikoho v KLDR neměla, nebo již byli v pracovních lágrech, takže už by asi nebylo co pokazit.
Knížka se mi, stejně jako rozhovory od NŠ, líbila. Zajímavé osudy, určitě jsem se dostal hlouběji do života v KLDR, pochopil jsem některé dějinné a další souvislosti.
Tady bych bez toho, abych nějak zvlášť prozrazoval děj, vypíchnul nějaké zajímavosti, které mě zaujaly. Noční kontroly doma u lidí, jestli neposlouchají zahraniční rozhlas nebo nesledují zahraniční televizní programy.
Velmi zajímavá a bohužel smutná doba byl hladomor koncem devadesátých let. O to zajímavější potom bylo nastartování „šedého hospodářství“.
Zajímavá líčení útěků „hrdinů“ knihy. Tady mě překvapilo i to, jak to vypadalo za hranicí na čínské straně.
Zajímavá byla i integrace uprchlíků v Jižní Koreji –tamní vláda vytvořila jakési integrační centrum, aby se uprchlíci dokázali lépe adaptovat na život ve svobodě. I když mají téměř stejný jazyk (samozřejmě je pro uprchlíky v jihokorejském jazyce spousta anglicismů a jazyk se trochu jinak vyvíjel), jsou zde ohromné kulturní rozdíly. Výhodu asi má ten, kdo v KLDR tajně sledoval jihokorejskou televizi nebo rozhlas. Toto adaptační centrum je vlastně taková pokusná laboratoř, protože Jižní Korea celkem rozumně počítá s tím, že by se mohlo stát, že se režim v KLDR dříve nebo později zhroutí a místo několika stovek nebo tisíc utečenců se budou muset najednou adaptovat miliony lidí.
Obě knížky se mi tedy líbily, i když je každá napsaná jinak a jde na to jinak.
Oběma knížkám dávám 5 hvězdiček z 5.