Autor: admin

Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.

V anketě Lidových novin, která samozřejmě není nijak super reprezentativní, ale lze v ní nalézt zajímavé tipy na knížky, se často opakovala kniha Nezval. Básník a jeho syn.

Slyšel jsem i jeden podcast, kde autorka o knížce docela zajímavě hovořila.

Před Vánoci jsem si do seznamu knížek, které bych rád dostal, tuhle knížku připsal.

A i když nebylo asi vůbec lehké knížku sehnat, nakonec jsem ji pod stromečkem opravdu našel.

No, není to zrovna útlá knížka. Jak jsem někde četl, váží více než 1,5 kg. Velkou část tvoří seznam zdrojů, písmenka jsou větší a je tam i dost obrázků 😊

Ne, vážně. Četlo se to poměrně pěkně.

O Nezvalovi jsem toho mnoho nevěděl. Na střední jsme ho měli určitě k maturitě, ale kdo by si to pamatoval. V té době mě to vůbec nezajímalo a Nezval byl jen jednou z položek, kterou se budu muset nazpaměť naučit.

Knížka samotná je psána zajímavě. Nezval byl bezesporu zajímavý člověk, ať už pozitivně, nebo negativně. Ale tady je lepší si to přečíst z knížky. Dozvíme se tedy zajímavé věci z jeho soukromého i „pracovního života“. V knížce je i dost ukázek z jeho tvorby. Nakonec jsem si tedy na popud četby i něco od něj přečetl – 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida a Manon Lescaut. (Manon se mi líbila víc, ty balady mě moc nechytly. Nechápu, proč tehdy způsobily takový poprask. Ale byla jiná doba…).

Knížka není jen o Nezvalovi, ale závěrečná část je věnována i jeho synovi Robertovi. Měl jsem trochu strach, jestli to nebude takový navařenec k Nezvalovu příběhu, ale ne. Působilo to organicky.

Po přečtení se v mém oblíbeném podcastu Kverulanti tato knížka rozebírala. Nechce se mi dohledávat jména diskutujících, ale bylo to hodně zajímavé. Názory byly úplně protichůdné. Po zážitku z četby jsem se skoro ve všem přikláněl k diskutujícímu, který knížku chválil.

Jedna věc se mi tam také moc nezdála – to uznávám jako argument druhého diskutujícího. Takové dohadování, co si asi někdo myslel, nebo jak se asi někdo cítil. Knížka by se mi líbila i bez těchto spekulací.

Za mě tedy knížka zajímavá a jsem rád, že jsem si ji přečetl. Na druhou stranu jsem tam nezažil takový ten moment, kdy jsem byl překvapený a kdy mě to čtení pěkně chytilo jako třeba u Jana Nováka v jeho knížce o Milanu Kunderovi (ta knížka měla zase jiné problémy).

Na goodreads.com jsem tomu dal 4 hvězdy z 5.

Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.

Začnu u Jonáše Zbořila. Mám moc rád jeho kulturní podcasty. Škoda, že skončila Liberatura, která byla výhradně o knížkách, tu jsem měl moc rád.
O Zbořilovi vím, že je básník, ale žádnou jeho básnickou sbírku jsem zatím nečetl.

Nedávno jsem slyšel podcast, kde byl Jonáš Zbořil v roli zpovídaného. Hovořil o své prozaické prvotině – Floře. Tady jsem vyhodnotil, že si tu knížku asi nechám ujít – přece jen, knížek, které si chci přečíst je hafo a čas je omezený. Nezaujalo mě téma.

Potom jsem slyšel můj neoblíbený podcast TLDR s Klíčovou a Bílkem. Poslouchám to kvůli tříbění názorů. Myslím, že je dobré sledovat i věci mimo mou bublinu, názory, se kterými často nesouhlasím.
Tady knížku totálně zkritizovali, ironie z podcastu přímo stříkala. Tak jsem zpozorněl. Možná, že ta knížka nemusí být tak špatná, když se nelíbí TLDR. Šance na přečtení se zvýšila tak na 30 %.

Potom jsem si poslechl podcast Lit, kde sice s výhradami, ale knížku spíš chválili. A byl jsem zhruba na 50 %.

O knížce jsem se bavil se svým synem, který má podcasty Jonáše Zbořila taky rád.
Tady už převažovala spíše zvědavost. Je ta knížka opravdu tak špatná? Na goodreads.com má hodně dobré hodnocení. Zvláštní.

A překvapení – pod stromečkem byla Flora!

Ke čtení jsem přistupoval s následujícím nastavením. Děj je asi jednoduchý – z podcastů jsem ho prakticky znal. Tam jsem se trochu bál nudy. Přece jen, knížka bez děje….
Nevěděl jsem, jestli mě osloví téma – mělo to být o tom, že mladý pár najde ve Stepi (periferie města zarostlá vegetací) takové klubo kabelů a různých organických věcí, které je asi bytostí…
Asi tam bude zajímavý jazyk a popis té tak zvané Stepi.

A tady je můj rozsudek 😊

Jednoznačně skvělý je jazyk a vykreslení těch opuštěných míst. Je vidět, že Jonáš Zbořil je básník.

Děj – možná proto, že jsem nečekal žádný, mi to zase tak bez děje nepřišlo. Knížka by šla sice shrnout do dvou vět, ale vyskytovaly se tam i jiné postavy než mladý pár a Flora a občas se něco stalo – nenudil jsem se. Pro mě tedy spíše milé překvapení.
Knížka je navíc poměrně tenká a jednotlivé kapitoly jsou krátké.

Celkové vyznění knížky
Četl jsem to spíš jako takovou abstrakci. Určitě jsem se nepitval v tom, jestli je něco nedomyšlené. To jsem slyšel v jednom podcastu a mě by ani nenapadlo tuhle knížku posuzovat těmito měřítky.

Na goodreads.com jsem tomu dal nejdříve 4 hvězdičky z 5.
5 hvězdiček dávám jen knížkám, které mě opravdu chytí. Ale potom jsem si uvědomil, že jsem dal pár dní před tím knížce Narušení děje 4 hvězdičky a Flora se mi líbila o dost víc. Takže tak 4,5 hvězdičky. Tak jsem Floře nakonec těch 5 hvězdiček dal.

Knížka pro mě byla příjemným překvapením. Možná, že si přečtu i Zbořilovy básně. Tahle knížka je podle mě něco mezi básní a novelou s tím, že má nakročeno už víc k té novele, ale něco tomu ještě chybí.

Kdyby napsal Zbořil další knížku v takovémhle stylu, asi bych si ji už nechtěl přečíst.

Ale bude zajímavé sledovat, kam se Jonáš Zbořil vydá dál. Jsem zvědav.

Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.

Knížku mi doporučila kamarádka a kupodivu jsem na ni sám předtím vůbec nenarazil (na knížku, ne na kamarádku😊). Jméno autorky mi také nic neříkalo. A tak jsem se ničím neovlivněn začetl.

Rozhodně se nedá říct, že by mě četbou táhnul nějaký našlapaný děj. Vyprávění tvoří každodenní příhody a hlavně postřehy hlavní hrdinky Ady Sabové. Ta pracuje v takovém zvláštním Ústavu mezioborových studií člověka v Praze. A tam se pohybuje podobně lehce vyšinutých figurek jako je Ada víc. Ale ona je vyšinutá takovým celkem zajímavým směrem a její postřehy a úvahy pro mě byly na celé knize to nejzajímavější.

Ono se nedá říct, že by kniha vůbec žádný děj neměla. Ale namísto lineárního příběhu tady z každodenních příhod a úvah hlavní postavy skládáme pucle, které mě, nakonec už složené, docela příjemně překvapilo.

Je zajímavé, kolik úvah se mnou, jak se dnes módně říká, rezonovalo. Dokonce se mi objevila i jedna synchronicita – nebo alespoň velká náhoda. Poslouchal jsem podcast o literatuře Kverulanti a ten byl celý věnovaný české spisovatelce Daniele Hodrové, o které jsem nikdy předtím neslyšel.
No a při čtení Teorie podivnosti asi o dva dny později se tam její jméno objevilo.

V teorii podivnosti se objeví i zmínka o knize Nové poselství z Prahy. Ta ke mně v popřevratových letech doputovala a musím říct, že mě zaujala. Už třeba tím, že na ní nebylo uvedeno jméno autora nebo autorů. A bylo to takové nábožensko-filozofické poselství, pokud si dobře vzpomínám.

Stejná knížka se dostane někde v antikvariátu do ruky i hlavní hrdince knížky.

Za mě tedy – i když v knížce nebyla nějaká strhující zápletka, líbilo se mi to. Skvělé byly Adyny úvahy a pohled na svět. Přemýšlel jsem nad tím, jak moc je spisovatelka Horáková podobná Adyně, protože napsat celou knihu takhle zajímavých úvah bez toho, že tím žijete, by byl krajně náročný úkol.

Knížku jsem na goodreads.com ohodnotil čtyřmi hvězdičkami z pěti.

Rád čtu. Na goodreads se můžete mrknout na můj čtenářský deník.

Unaven recenzemi na knížky, kde je hlavním tématem, jestli je kniha autofikční, jestli je dost angažovaná, jestli řeší naše současné problémy, jsem si v Kverulantech poslechnul audiorecenzi na knihu Letnice.
A kritici nešetřili chválou.

Autorem knihy je Miroslav Hlaučo, a co je hodně zajímavé, je to ročník 1967 a Letnice je jeho prvotina.

Pokračovat ve čtení „Miroslav Hlaučo – Letnice“