Rozhodl jsem se proniknout do tajů instapoezie – zaregistroval jsem se na instagramu a od té doby se pokouším prosadit jako instabásník neboli instapoeta.
Na instagramu mě najdete tady
Proč jsem se do toho pustil?
Co si od toho slibuju nebo jsem si sliboval, ale už neslibuju?
Co mi to zatím přineslo, odneslo, co mě překvapilo?
V prvním příspěvku jsme se podívali na šedá socialistická sídliště a na to, jak jsem na Instagram zapomněl a nijak mi nechyběl.
Ve druhém článku vysvětluju, proč jsem nešel do slam poetry.
Třetí příspěvek je o instapoezii všeobecně
Ve čtvrtém příspěvku jsem hledal pseudonym
Dnes se mrkneme na jazyky
Je mi jasné, že třeba u fotografů, grafiků a podobně není na IG problém s jazykem. Je to srozumitelné všem.
Jiné je to ale u básní. Já si asi nebudu číst japonské nebo italské a žádný Ital, Němec nebo Angličan moje. A tím je, pokud nepíšu anglické veršíky, ten rybníček dost malý.
Dost velkou část svého života jsem prožil v jednom státě se Slováky. Nebudu rozebírat, jestli to bylo dobré nebo špatné, ale důležité bylo, že nikdo skoro nerozlišoval, jestli někdo mluví slovensky nebo česky.
Ten pocit jsem už úplně zapomněl.
A bylo pro mě milým překvapením, že (alespoň u části instapoezie) tato hranice taky z velké části neexistuje. Prostě mě začne sledovat nějaký Slovák, já nemám problém číst si slovenské básničky.
Super.
Příští díl je o mých fans