Rozhodl jsem se proniknout do tajů instapoezie – zaregistroval jsem se na instagramu a od té doby se pokouším prosadit jako instabásník neboli instapoeta.
Na instagramu mě najdete tady
V prvním příspěvku jsme se podívali na šedá socialistická sídliště a na to, jak jsem na Instagram zapomněl a nijak mi nechyběl.
Ve druhém článku vysvětluju, proč jsem nešel do slam poetry.
Třetí příspěvek je o instapoezii všeobecně
Ve čtvrtém příspěvku jsem hledal pseudonym
Jak je to se Slováky u Instapoezie jsem psal tady
Šestý díl byl o followerech
Sedmý příspěvěk byl o mých fans a komunitě
Všechno má svou odvrácenou tvář a stejně tak i instapoezie.
Každý nový sledující člověka potěší – trochu depresivní je samozřejmě ztráta followerů. Někdo vás třeba začal sledovat jen kvůli tomu, abyste ho začali taky sledovat, a pak vás „tajně“ sledovat přestane.
Někdy je to předem skoro jasné – když třeba nějaká stavební firma začne sledovat vaše básničky, je dost pravděpodobné, že tady nejde o nějakého milovníka poezie.
(Samozřejmě to může být i tak, že jste se někomu přestali líbit. To je v pohodě, to beru.)
Rozhodnul jsem se tyhle hry ignorovat a nebrat je osobně. Svého času si vážím, takže s ním nemíním plýtvat vyšetřováním, kdo mě přestal sledovat.
Na druhou stranu, pokud bych našel nějaký jednoduchý a spolehlivý software, co by to rychle vyhodnotil, šel bych do toho. Ale nic bezpečného a podle mého gusta jsem zatím nenašel. Takže občas jen ručně projedu lidi, které sleduju. Když nic dlouho nezveřejňovali, přestaly se mi jejich věci líbit atd., tak je přestanu sledovat.
Člověk ale musí vidět ztrátu followerů z té lepší stránky. I ztráta má cosi pozitivního. Třeba oslavíte stého followera a když nějakého ztratíte, za poměrně krátkou dobu si vás přidá někdo jiný a můžete slavit znovu.